Írán, velký producent s nejasnou budoucností

Christiane Hoffmann žila v Íránu v letech 1999–2004 a nyní do této země odcestovala na dva dny, které strávila v Teheránu. Pro německý Der Spiegel píše, že jde o „město oscilující mezi strachem a odvahou“. Setkala se tam s Rezou Khandanem, manželem „známé právničky a bojovnice za lidská práva Nasrin Sotoudeh“, která pomáhala politickým vězňům a ženám, které protestovaly proti povinnému zakrývání hlavy šátkem. Od jara roku 2018 je uvězněna v nechvalně známém vězení Evin na severu Teheránu. Jak podle vyprávění novinářky vypadá současná situace v tomto městě a zemi?

Khandan má dovoleno navštívit svou ženu jednou týdně na půl hodiny, dvakrát týdně s ní smí hovořit po telefonu deset minut. Sotoudeh se podle novinářky při svém posledním soudu nijak nebránila, nevzala si právníka a ani se přes islámský revoluční tribunál nedostavila. Nechtěla tím totiž dávat legitimitu systému. Proč to vše dělá? „Je přesvědčena, že vláda práva je vším. Bez ní není demokracie.“ Její manžel k tomu ale dodává, že v dohledné době není naděje na změnu, opozice je slabá a rozdělená. Lidé pak „vědí to, co nechtějí, ale nevědí, co chtějí“.

Khandan se podle Spiegelu domnívá, že „většina lidí v Íránu má za to, že islámská vláda není schopna řešit problémy země“. Už před deseti lety se přitom zdálo, že „věci nemohou být horší, ale ony se přesto ještě zhoršily“. Novinářka se následně bavila na ulici s jedním mladým mužem, který podle svých slov pocházel z jihu země a v Teheránu studoval ekonomii. Požadoval, aby zůstal v anonymitě. Domnívá se, že protesty proti vládě budou pokračovat a že vláda musí odejít, stejně jako ozbrojené milice.

„V kavárně sedí ženy bez šátku. Dvě minuty, pak pět minut. Rozhlédnou se kolem a užívají si svůj triumf. Všichni ostatní předstírají, že se nic zvláštního neděje, zejména muži. Pak ale ženy šátky opět nasadí. Jde o jemnou, ale často používanou formu odporu, která trvá již dvacet let. Nejdříve se používaly stále menší a průhlednější šátky. Nyní se rezistence dostala k jejich krátkému sundavání s tím, že doba bez šátku se postupně prodlužuje,“ píše novinářka. Dodává však, že v kavárnách sedí také ženy, které mají černé čádory a obličej mají téměř úplně zahalený.

„Když jsem byla ještě v Berlíně, požádala jsem svého kontaktního člověka, zda by mi nemohl domluvit schůzku s některými studenty. Odpověděl mi ale, že to by bylo složité, protože někteří jsou ve vězení a ostatní se obávají hovoru s novináři,“ píše Hoffmann s tím, že nakonec se jí podařilo ochotného studenta najít. Studenta novinářka nazývá Babak. Studuje na Sharif University, která je v zemi považována za elitní a studenti z ní často odcházejí do Evropy, Kanady či Spojených států.

Studenti na této univerzitě ale kvůli tomu podle Babaka „mají hodně co ztratit“ a proto se tolik neúčastní protestů, které začaly poté, co armáda oznámila, že stojí za pádem ukrajinského letadla. On sám pak podle svých slov není žádný revolucionář, ale současný systém nepodporuje. Míní, že americké sankce uvalené na jeho zemi jsou kontraproduktivní. „Jde o téměř nejhorší věc, kterou může Západ lidem v Íránu udělat. Horší by byla už jen válka,“ míní student. Sankce podle něj způsobují hlavně to, že lidé namísto boje za demokracii bojují za holý život.

Bývalý íránský novinář Ahmad Zeidabadi zase sdělil, že země se nachází v chaosu, vojenský převrat „je nemyslitelný“ a podobné je to s větší politickou změnou mimo jiné proto, že „nikdo nechce být prezidentem v zemi, která nemá žádné peníze“. Zeidabadi je ale „jediným člověkem, se kterým novinářka hovořila a který vyjádřil určitou naději“. Podle něj totiž existuje určitá naděje, že současný vývoj přece jen bude tím, co posune věci k lepšímu.

„Téměř každý, s kým jsem v Íránu hovořila, ztratil důvěru ve vládu. Nikdo ale také nevkládá žádné naděje do americké vlády. Írán je zoufalou zemí v krizi, která hledá způsob, jak se z ní dostat ven. Jenže nejpravděpodobnější je další a další násilí. Řada lidí nemá co ztratit, ale také jsou tu ti, kteří by mohli ztratit mnoho a tak nechtějí změnu,“ uzavírá německá novinářka.

Zdroj: Der Spiegel